Kdybych mohl vrátit čas, rád bych pozval na kávu člověka, kterého si velice vážím. Osobně ho považuji za jednoho z nejlepších amerických prezidentů. Ano, už někteří asi tušíte – je to Franklin Delano Roosevelt.
Ale, co není můžeme si aspoň vytvořit ve své fantazii. A tak si milí čtenáři, spolu se mnou představte, že jsem si pana Franklina pozval na interview do nejmenované new yorské kavárny pátého března roku 1933, tedy den po složení jeho prezidentské přísahy.
„Dobrý večer, pane prezidente, rád bych pro tento rozhovor nechal, alespoň částečně, stranou vaše politické ambice. Rád bych se vás zeptal, jak probíhalo vaše dětství?“
„Dobrý večer i Vám, příteli. No víte moje dětství bylo vskutku bezstarostné. Vyrůstal jsem v rodině, kde snad každý kandidoval do senátu. (smích) Proto moje budoucnost byla předem jasně určena. Jako dítě jsem mohl mít všechno, co jsem si zamanul. Žil jsem velmi lehkovážně a bezstarostně. Když jsem něco provedl špatného, tak tady byli rodiče a ti to nějak ututlali. Vzpomínám si, že tento způsob života mi vytýkal můj advokát a hlavně moje žena Eleanor, která mi jednou řekla, že kloužu životem jen tak po povrchu a vůbec se nedívám, co je pod ním.“
„A jaká je vaše žena?“
„Ve všech směrech příkladná. Oba dva jsme ze stejného rodu, máme totiž prapradědečka stejného. Určitě byste se zeptal jak jsme se poznali. Bohužel nebyla to žádná náhoda, jak si asi myslíte. Naše rodiny se velmi dobře znaly, a tak jsme i společně vyrůstali. A pak jsme se do sebe v pozdějším věku zamilovali a vzali se. Jenomže toto šťastné manželství trvalo pouze pár let. Zakoukal jsem se totiž do své sekretářky. Eleanor na to přišla a darovala mi svobodu, já jsem ji velmi rád přijal. S tím ale nesouhlasila moje matka. Pokud bych se rozvedl, přestala by financovat moje politické cíle. Jako poslušný synáček jsem tedy se svou manželkou zůstal, nicméně nebylo to jako dřív. Co nás znovu dalo dohromady, byla nemoc, která mě přepadla na vrcholu mých politických aktivit“
„Aha, teď se dostáváme k vaši nemoci. Určitě to byla pro vás velká rána, která Vám změnila život. Mohl byste ve stručnosti našim čtenářům tento příběh povědět?“
„Ano, máte pravdu, byla to pro mě obrovská rána. Vlastně mě to potkalo docela náhle. Ten den jsem byl ve skautském táboře, chtěl jsem zapůsobit na děti, kteří by potom přesvědčili svoje rodiče, aby mě volili. Na znamení přátelství jsem si umyl s jedním chlapcem obličej v infikované vodě, což jsem samozřejmě nevěděl. Večer jsem se vrátil domů a ještě si hrál s dětmi a pak to propuklo. Bál jsem se pohledů, lítosti, které se mi dostalo ze strany rodiny. Z jakéhosi přesvědčení, aby moji blízci žili svůj život a nemuseli se dívat na mrzáka, jsem se vydal na Floridské pobřeží. Vlastnil jsem tam jednu loď, v ní jsem pobýval asi dva měsíce. Potom přišla bouře, která ji rozmetala na kusy. Ve stejný den mi můj advokát přivezl poštu, ve které byla pozvánka do Warm Springs, kde byl termální bazén obohacen o hořčík. Přes všechny nesouhlasné postoje mé manželky a matky jsem tam jel. Musím říct, že mi to opravdu pomohlo. Přesto jsem byl obrnou, tak zasažen, že jsem neuměl přemýšlet a mluvit o něčem jiném. Například jsem měl promluvit na konci školního roku v místní škole, a já jsem se rozpovídal o svém neštěstí, které ty lidí vůbec nezajímalo. Svolil jsem také k rozhovoru o Warm Springs do Timesů. Článek měl takový ohlas, že když jsem se po Vánocích navrátil zpátky do lázní, přijela se mnou i spousta lidí se stejnou diagnózou. Když jsem je uviděl, měl jsem pocit, že ztrácím soukromí a chtěl jsem odjet. Pravý problém ale byl v tom, že jsem v těch lidech viděl stejné ubožáky, se kterými bych jednal stejně jako většina společnosti – lítostivě. Prostě jsem se nedokázal podívat pravdě do očí. Ještě štěstí, že na nádraží přijel chlapec, který tři dny jel do Warm Springs ve služebním voze, protože podle zaměstnanců drah neměl nárok na vlastní sedadlo, prý kvůli nebezpečí nákazy. Ten chlapec mi otevřel oči a já pochopil, jakou má místní lázeňský komplex budoucnost. Z důvodu větší návštěvnosti zdravých lidí, kteří zde jezdili na rekreaci, jsme byli odstrkováni na vedlejší kolej. Tak jsem to celé koupil a prosadil si svoje plány. Začal jsem budovat další pokoje, školu,rehabilitační středisko atd. Pozval jsem nejlepší fyzioterapeuty a doktory. Žádný z lékařů pozvání nepřijal, ale přijela jen jedna rehabilitační pracovnice. No a s pomocí dobrovolníků začal význam lázní stoupat. Po několika letech si moje rodina usmyslela, že mě dostane zpátky do politiky.“
„Takže na vašem návratu má velký podíl rodina?“
„Ano, hlavně manželka. Víte, potom všem, co se mi stalo, jsem ji nabídl svobodu, tak jako kdysi ona mně, ale úplně z jiného důvodu. Chtěl jsem, jak už jsem říkal, aby normálně žila svůj vlastní život. Nicméně ona nepřijala a stále se mnou nese toto břemeno. A tím je pro mě příkladná. Když jsem odešel do ústraní, začala se svojí politickou kariérou a stala se členkou mnoha občanských hnutí. To jí zvedlo sebevědomí. Abych zvelebil Warm Springs, potřeboval jsem peníze od své matky a zase to byla Eleanor, která za mnou přijela, zjistila, na co ty peníze potřebuji a nakonec je opravdu dostala. V neposlední řadě mi pomohla v návratu do politiky. I když to byl plán mého agenta, ona byla ta, která mě povzbuzovala svým slovem. Například jsem se bál, že při vystoupení se budou všichni dívat na moje nohy, ale Eleanor mi řekla: Nebudou se ti dívat na nohy, pokud se na ně nebudeš dívat ty.“
„Pane prezidente, poslední otázka. Na kolik a jak vám nemoc změnila život?“
„Hodně. Říkal jsem o sobě, že jsem muž z lidu. Ale jejich problémy jsem absolutně neznal. Tehdy v té škole se ve mně něco zlomilo a já se začal zajímat o všední problémy lidí. Stejné to bylo, když jsem zahlédl toho chlapce ve vlaku. Řekl bych, že z rozmazleného floutka a cílevědomého egoisty se stal altruista a pravý člověk z lidu. Ale prosím, nechci, aby to vyznělo nějak nafoukaně.
„Děkuji vám za rozhovor, přeji dobrou noc a ať se Vám daří.“
„Také moc děkuji za vaši společnost. Dobrou noc!“
Franklin Delano Roosevelt byl jako jediný americký prezident zvolen více než dvakrát. Vytáhl svůj národ s celosvětové ekonomické krize opět na vrchol. V období 2. světové války podporoval členy dohody. Po napadení Pearl Harboru se Američané pod jeho vedením aktivně zapojili do války. Zemřel předčasně na své chatě ve Warm Springs dvanáctého dubna roku 1945 na následky mrtvice.
Protože jsem sám vyrůstal na vozíku a musel jsem se se svým postižením vyrovnávat a bojovat stejně jako on, stal se mi tento muž vzorem. Ať už svým přístupem k životu nebo tím jak se dokázal vyrovnat se svoji nemocí. A musím říct, že v některých scénách z jeho života jsem poznával sám sebe.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.