Svědectví WYD Sydney

Vím, že něco mi říká – musím to napsat nebo nebudu mít klid, a také abych z něčeho neustále čerpal. Ale takovým velkým motorem proč to píšu, je Vítkovo vybídnutí: „Napiš si, co jsi prožil, abys to nezapomněl.“ Řekl mi to, když jsem prohlásil: „Víš, já se bojím, že vše co jsem na světových dnech prožil, viděl, naučil, tak zapomenu a vše se vrátí do klasických kolejí.“

Vlastně Vítek a Maruška jsou lidé, kteří mě dost zasáhli a tudíž hrají v mém svědectví obrovskou roli. Ale vraťme se  na začátek.

Je duben letošního roku a já vyrážím do Prahy na přípravné setkání poutníků, kteří se chystají na Světové dny mládeže do Sydney. Nebudu rozebírat toto setkání, spíše mě dost nelibě zasáhla argumentace člověka, který mi vylíčil, kolik si zažiji stresu a jakou zátěž mohu znamenat pro skupinu jako handicapovaný. Samozřejmě, že mě to dost rozesmutnělo, protože se stále snažím zdokonalovat v pohybu a každý den kvůli tomu cvičím. Ještěže v centru, kde bylo přípravné setkání, byla kaple, ve které jsem se dostatečně uklidnil   a uvědomil si, že nikdo, mě ještě dostatečně nezná, a proto velmi negativně na mě reagují. Pak přišla večeře a při ní jsem poznal Vítka. Pomohl mi nachystat jídlo a dali jsme se do řeči. Já jsem o něm dozvěděl, že je student fyziky na „MatFyzu“ a on o mě, že mám velmi rád dějepis. Nakonec jsme se dostali i k pobytu v Austrálii, zjistili jsme, že máme společný odlet a tak mně přislíbil veškerou pomoc, kterou za letu budu potřebovat. Setkání skončilo a život šel dal.

Už přišel ten velmi očekávaný den - osmého července. S mámou jsme se dostavili do sídla České biskupské konference trochu pozdě, ale přece. Konala se zde tisková konference na téma: Světové dny v Sydney a setkání československé mládeže na Velehradě pod názvem Aktiv8. Odtud jsme se společně vydali                na letiště a Vítek splnil svůj slib, a tak jsme po celou dobu letu  seděli vedle sebe. Spolu s námi letěla také Maruška. Ta se s Vítkem velmi dobře znala ze Salesianských animátorských kurzů. Když bylo kolem desáté hodiny, tak nás Maruška vyzvala k modlitbě večerních chval. Tuto nabídku jsme z radostí přijali. Pak jsme se ještě pomodlili růženec, z toho jeden desátek anglicky. To bylo při letu z Prahy do Soulu. Při druhém letu jsem zjistil, že Vítek se v určité hodiny modlí s některými kamarády určité modlitby, ať už jsou od sebe jakkoliv daleko, přesto na to myslel a pokud mohl tak je aspoň prozvonil, což se mi velmi líbilo a postupně jsem začal chápat, jak je společná modlitba potřeba a také jsem si uvědomil její velkou sílu.

První den v Melbourne se mě opět ujal Vítek se svoji skupinou a jeli jsme do města. Prohlédli jsme si památky, mezi nimi byly i dvě katedrály – sv. Pavla (nejspíše anglikánská) a sv. Patrika. Pamatuji si na takovou humornou epizodu: když jsme vyšli z katedrály sv. Patrika, tak před ní stála socha muže, která se velmi podobala sv. Janu Boskovi. Vítek i Maruška se s ním chtěli okamžitě vyfotit, nicméně posléze zjistili, že je to třetí arcibiskup Melbournský a tak bez fotky odkráčeli pryč :-). Navštívili jsme také centrum pro poutníky, projeli se historickou tramvají, která jezdí jenom rovně a na každé křižovatce zastavuje. Viděli jsme také přístav a pomalu došli na fotbalový stadion „Telstra Dome“, kde se konala zahajující mše ke dnům diecéze v Melbourne. Zde se Vítek osvědčil jako výborný překladatel. Bohoslužba totiž probíhala v Anglickém jazyce. A když jsme před příjímáním klečeli s Maruškou i Vítkem vedle sebe, dozvěděl jsem se, že z Maruščina blogu na signálech (signály-komunikativní internetové stránky pro křesťanskou mládež) jsem si stáhl modlitbu za sedm darů Ducha svatého :-). Tím jsem si uvědomil, kde jsem Marušku poprvé uviděl- z fotky na signálech

Druhý den jsme jeli na výlet do zooparku Healesville Sanctuary.  Vládu nad vozíkem přebrala Maruška a Vítek zase měl na starosti foťák. Včera to totiž bylo obráceně. Po prohlídce jsme jeli na Šumavu, což je místní česká katolická komunita. Tam mi Maruška ohleduplně pomáhala, a od té doby se mě lidé často ptali: „Kde máš Marušku nebo Vítka?“ I ze Šumavy mám takovou to historku – Když jsme přijeli a místní viděli, že jsem na vozíku, chtěli vyzkoušet nájezd, který si pro tyto účely nechali udělat do kuchyně. Po prvé jsme to zvládli jen tak bez nájezdu. Večer při odchodu nám ho chtěli opět dát ke kuchyňským dveřím, a tak jsem řekl, ať ho tam dají, aspoň ho vyzkoušíme. Na to mi Maruška s úsměvem odpověděla: „Víš, že si hroznej provokatér :-).“ Bohužel ani napodruhé nájezd nestihli přistavit.

O tom, jak se o mě tito lidé starali, by se dalo psát hodiny. Spíše bych rád napsal, co mě toto setkání dalo nebo dokonce naučilo. Je toho spoustu a tak začnu po pořádku.

Obětavost: Byli jsme už v Sydney na Randwicku (dostihový stadion), kde se konala vigilie a finální mše celého setkání se Svatým otcem. Na toto místo jsme vyšli již brzy ráno, abychom se potom vyhnuli obrovským davům poutníků. Na místě si Maruška dala karimatku vedle mého vozíku, a po celou dobu  mi pomáhala. Všude chodila se mnou, rozrážela davy, vždy od někoho zabezpečila překlad, modlili jsme se spolu, pokud to bylo nutné, tak na mě i čekala atd. A přesto si mohla jít za svými kamarády, a užívat si svého času úplně jinak, ale neudělala to. Za to jsem ji velmi vděčný.

Nicméně ani Vítek v konání obětavosti nezaostával. Už to, že v letadle se o mě staral - zastavoval letušky, když jsem něco potřeboval, pomáhal s rozbalováním jídel, naléváním nápojů. A potom v Austrálii skoro vždy jezdil s vozíkem. Sám mi k tomu na zpáteční cestě řekl: "Víš, když jsem se naučil jezdit z vozíkem a pomáhal ti s různými věcmi, uvědomil jsem si, že tuto pomoc nemusím provozovat jenom u handicapovaných, ale u všech lidí.“

Trpělivost: Oba dva mě, řekl bych systematicky, učili této dobré vlastnosti. Představte si, že jsme společně jedli. To bylo také krásné, že všechno jídlo jsme měli dohromady, uschované vždy u jednoho z nás. Nebylo by na tom nic zvláštního,  kdyby ty potraviny nekupovala jenom jedna osoba pro celý kolektiv a nechtěla peníze vrátit. A tady máme další výbornou vlastnost - rozdat se pro druhé a přitom se nedívat na svůj prospěch. Nicméně, vraťme se na začátek a ke společnému stolování. Vždy, když jsme zasedli k jídlu, čekali jsme trpělivě jeden na druhého než jsme si vše nachystali, pak jsme se pomodlili a nakonec „papali." To pro mě bylo velice nádherné a poučné.

Láska: To je snad největší Boží dar, kterým byli oba dva nesmírně naplněni. Z mnoha příkladů uvedu dva. Začněme u Vítka, který si mě vzal od prvního dne na starost. Společně jsme spolu prožili latinsky slavené nešpory podle starého ritu. Bylo to nádherné. Naprosto  jsem vnímal, jak mi neustále na cestě do kostela svatého Augustina, kde byly tyto večerní chvály, pomáhal. Nicméně nejenom tam, ale všude kde bylo potřeba pomohl a to po dobu celého setkání a pokud nebyl zrovna nablízku, byla tam Maruška. Avšak vždy se o mě láskyplně staral, a proto mu patří všechna čest. U Marušky to bylo to samé, jenže pamatuji si jeden zážitek, který mne zcela uchvátil. Bylo to po ranní mši. Tu noc jsme spali jenom čtyři hodiny, protože jsme si do dvou do rána povídali s naším německým bratrem Oliverem. Hned po bohoslužbě jsme mohli jet na výlet do národního parku Royal National Park. Já jsem se tam chtěl mermomocí podívat, i když jsem nevěděl do čeho jdu a také jestli tam projede vozík. Čekala mě totiž sedmnácti kilometrová túra, kterou bych pěšo asi těžko zvládl. Přesto jsem si řekl, že kdybych náhodou mohl jet, musí být vše připraveno. Moji společníci nechtěli jet, protože byli velmi unaveni. Očekával jsem tedy, že mě od této cesty budou odrazovat, ale oni ctili moje svobodné rozhodnutí a Maruška se mě zeptala, jestli mi může připravit svačinu. Byl jsem velice překvapen. A najednou jsem si uvědomil -  toto je láska, která se nedívá na levo ani na pravo, ale neustále pomáhá, naslouchá a odpouští. Je to ta pravá láska, která je vyjádřena v prvním listu Korinstkým ve třinácté kapitole :

„Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale neměl bych lásku, stal jsem se dunícím kovem nebo řinčícím činelem. A kdybych měl proroctví a rozuměl všem tajemstvím a veškerému poznání a kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic. A kdybych všechen svůj majetek vynaložil na krmení chudých a kdybych vydal své tělo ke spálení, ale neměl bych lásku, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, je dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nenadýmá; nechová se nepatřičně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nemyslí na nic zlého; neraduje se z nepravosti, ale raduje se s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neselhává. Avšak proroctví, ta zaniknou, jazyky, ty přestanou, poznání, to bude zmařeno. Částečně totiž poznáváme a částečně prorokujeme, ale jakmile přijde to dokonalé, tehdy to, co je částečné, zanikne. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě; když jsem se však stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí. Nyní totiž vidíme jako v zrcadle, zastřeně, ale potom tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám tak, jak jsem byl také sám poznán. Nyní pak zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.“

Výlet jsem nakonec neabsolvoval, protože vozík by tam skutečně neprojel, avšak tato událost se mi hluboce vryla do paměti. Svačinu jsme potom společně snědli na procházce městem.

Nicméně, myslím si, že jejich naprostou ochotu  mi pomáhat jsem naplno pocítil, až po katechezi otce biskupa Jiřího Paďoura. Byla to poslední přednáška v našem českém centru. Pan biskup se zaměřoval na působení Ducha Svatého ve světě, ale především v nás to znamená i dary, které skrze něj dostáváme. Nejvíce mě zaujal příběh, který nám vyprávěl otec Paďour o svém tělesně postiženém  příteli. Dobře si všimněte následující věty : „ Jednou se ho táži,“ praví pan biskup, „čeho se nejvíc bojíš? A on mi na to odpověděl: vlastního sobectví, toho že se nechám obskakovat a lidé i jejich problémy mě přestanou zajímat, budu totiž zahleděn pouze do sebe.“  Když jsem to uslyšel, ihned jsem zaúpěl: „To znám!!!“ Začal jsem si vybavovat kolik takových chvílí, kdy jsem přemýšlel jenom nad svými problémy a nevnímal druhé bylo. Nedopočítal bych se!!! Pak jsem pohlédl na Marušku a Vítka, a uvědomil si, vždyť tyto dva lidé se o mě od prvního dne v Austrálii starají a jsou, ba dokonce chtějí být stále se mnou a pomáhat mi. Ano, vzpomínám si, že se jich hlavní organizátorka ptala: „ Nechcete vystřídat?“ A oni na to: „ Nám to vůbec nevadí, ani nás to nezatěžuje, že se o Pavla staráme!!!“ Od té doby jsem daleko intenzivněji vnímal jejich přítomnost a nechal jsem se od nich v mnoha věcech  poučit a oni se zase poučili ode mě.

Takže co mě dalo světové setkání v Sydney ?

V prvé řadě přátelství a hlavně Lásku dvou mladých lidí, protože od ní se odvíjí všechno dobré :-). Od té doby se modlím, aby v mém srdci byla tato ctnost, co nejvíce zaseta. S tím souvisí i trpělivost-vzpomínám si, že když jsme se vraceli domů, přespávali jsme ve velmi luxusním hotelu. Ráno jsme si mohli vybrat, co chceme na talíř ke snídani, a tak se mnou Vítek obcházel stoly plné jídla a nabíral, co jsem si zamanul. Potom si ještě Vítek nabral snídani, když se vrátil ke stolu, podíval se na mě a řekl: „To je hezké, že na mě čekáš.“ Já jsem mu odpověděl: „ To jste mě naučili vy :-).“ Dále pak ochota pomoci každému, umět se obětovat pro druhé. Vítek mě naučil, co je to svoboda.  Musím totiž věřit ve svobodu každého jedince, samozřejmě nesmím třeba člověku dovolit, aby si „svobodně“ vzal život, to by bylo zneužití svobody, ale ctít názor a rozhodnutí každého člověka. Na to navazuje i úcta jakémukoli člověku, nehledě na to, jakého jsou společenského postavení či jestli je to přítel nebo nepřítel. Vždyť jsme stále vyzýváni modlete se  za všechny i za nepřátele. Co se týká společné modlitby, věřte tomu nebo ne, ale ta neustále pokračuje. Vytvořili jsme si totiž zvláštní společenství. Pracujeme na základě vzájemného prozvonění pomocí mobilního telefonu a to ráno, v poledne a večer. Jakou si každý zvolí modlitbu to je na jeho zvážení. Já s Maruškou se ráno a večer modlíme chvály z breviáře (to je další věc, co jsem se naučil – zacházet s breviářem), Vítek nám toto prozvonění oplácí modlitbou Páně, a v poledne se všichni modlíme Anděl  Páně. Pokud zrovna někoho prozváníme a nezastihneme ho, tak ten druhý mi to může kdykoliv vrátit (to prozvonění) a pomodlit se za mě, mé přátelé, starosti atd... Smyslem tohoto „spolča“ je velká duchovní síla, která ze společné modlitby vyvěrá, ale také podpora ve víře a v neposlední řadě i vědomí, že na mě někdo myslí. Z vlastní zkušenosti vím, že to stojí za to. Nicméně nejsme uzavřeni, ale otevřeni každému, kdo by se s námi chtěl modlit. Takže se ozvěte, pokud se chcete přidat.

Spoustu věci jsem si též ve společnosti těchto dvou lidí uvědomil. První z nich je ta, že mě donutili položit si otázku: „Proč vlastně chodím do kostela?“ Bylo to už po zde zmíněné noci, kdy jsme si povídali s Oliverem a spali jenom čtyři hodiny a to proto, abychom o půl sedmé stihli mši svatou. Já jsem si v té chvíli uvědomil, jaká síla je žene na tu eucharistii. Není to kněz ani to, že mohu ministrovat, ale je to Pán Ježíš Kristus, který je na každé Večeři Páně přítomen. A ještě jedna důležitá věc, kterou je třeba si uvědomit. Kněží se mohou střídat, ale Kristus je stejný včera, dnes, navěky. Také já od té doby vím, že chodím na mši kvůli Pánu a někdy pokud jsem velmi pohlcen atmosférou, tak jako ministrant zapomenu zvonit, ale zas na druhou stranu vnímám tu užasnou Boží přítomnost. Druhou věcí, co mi dali poznat je vědomí, kdo je a jak se má chovat Animátor. Uvedu příklad: Jsem v cizím prostředí a kněz nás  při mši nebo při modlitbě  vyzve k prosbám, které nás napadnou. Vím, že před setkáním, když mě nějaká prosba napadla, tak hned na to mě napadlo „tisíc“ věcí proč jí neříkat – nebude to trapné?, to už někdo říkal, on to někdo řekne atd. Situace se po setkání dost změnila. Dnes přemýšlím jinak – to nevadí, že to někomu bude připadat trapné, já to stejně řeknu, vždyť je to moje věc. To samé bylo i v případě, když jsem se měl pomodlit  za všechny nahlas, měl jsem hrozný strach, nevěděl jsem co říct, jak to říct atd. Dnes uvažuji asi takto – přece čeho se bát, když mohu v duchu poprosit Ducha svatého a mám jistotu, že ta modlitba bude smysluplná a hlavně On mi dá slova. Někdy když se bojím vystoupit a promluvit, tak si většinou řeknu: „vždyť jsem animátor“ a v poslední době také „za mnou je celý zástup Andělů, čeho bych se bál.“  Hrozně se mi též líbilo, jak dokázali (Vítek a Maruška) mluvit o Bohu a Panně Marii. Nazývali je totiž Nebeským tatínkem a maminkou. Já jsem s tím měl obrovské problémy, protože přece jenom Pána nevidím na vlastní oči a dost jsem ho považoval za někoho mně velmi vzdáleného, ale i já jsem začal toto oslovení používat a mám pocit, že mě to neustále k Bohu přibližuje. A to stejné bylo i s oslovením bratře, sestro, ale na setkání jsem pochopil, že patřím do obrovské dvou miliardové rodiny a proto ani s tímto nemám dnes problémy. Důkazem je třeba i sms, kterou rozesílám lidem, když prosím o nějakou naléhavou modlitbu. Obvykle ji totiž začínám: „Bratři a sestry v Kristu!“ Poslední takovou věcí, co jsem si hodně všímal bylo jejich děkování a omlouvání se za vše a někdy i z našeho pohledu za banální věci.

Takže Sydney pro mě byla velkou duchovní školou. A věřím, že i já jsem těmto lidem, něco ze sebe předal.