Není fanoušek jako fanoušek

Fanoušek je člověk, který pasivně má rád nějakou zábavu, osobu, ba dokonce i zvíře.

V naši zemi se nejvíce fandí fotbalu a hokeji. Na druhé straně se dost nadává v hospodách na politiku.

Lidem by do paměti vůbec nevstoupili žádní fanoušci, kdyby se na fotbalových stadionech nezačali objevovat skupiny tzv. „Ultras.“ Nebezpečnou zábavu těchto lidí asi nevěrohodněji zachycuje dnes už legendární film „Proč“ od scénáristy Radka Johna. Zkusme si ho trochu připomenout. Parta Sparťanských vlajkonošů jede do Bánské Bystrice na rozhodující zápas ligy. Během cesty dokáží zdemolovat několik vagonů, obtěžují i osamělou průvodčí, dokonce jí také vystrčí vzhůru nohama na chvíli oknem z vlaku. Po tak hrůzném zážitku se z toho do konce života nevzpamatovala. Film je o to děsivější, když si uvědomíme, že je natočen podle skutečné události z roku 1985. K těmto lidem se často nezná ani jejich příbuzní a známí. Bohužel ze zpráv v dohledné době nezmizí policejní manévry kvůli těmto fanouškům. A tolerance ve společnosti k těmto lidem je u nás, ale i v jiných zemích velmi vysoká.

Ti, co fandí hokeji, tak o nich nemáme většinou žádné zprávy. I když jsou vyjímky, jako například primátor Ústí nad Labem, který neudržel své nervy na uzdě, a proto také během zápasu vběhl na ústeckou střídačku a emotivně nadával hokejovým rozhodčím. V pozdějším rozhovoru uvedl, že jsou zápasy velmi často zmanipulované tak, aby ústečtí Lvi vždy prohráli. Nevím, co je na tom pravdy, ale takovým lidem bych spíše doporučil napřed studenou sprchu, než si začnou něco s někým vyřizovat. Nicméně těchto případů je opravdu minimum. Většinou hokejoví fandové, které vidíme, jsou zalezlí po hospodách, nebo stojí na Václavském náměstí a dívají se na velkoplošnou obrazovku. Určitě jste správně vytušili, že mluvím o záběrech, které jsou vysílány během důležitých zápasů na mistrovství světa či finále naší hokejové extraligy. Já jsem se jako malý na mistrovství světa díval, vždy jsem si přál, aby Češi vyhráli, pokud se tak nestalo, byl jsem velmi zklamaný. Dnes se už s takovým zájmem na to nedívám, raději si poslechnu zprávy, kde se dovím jak jsme dopadli. Spolužáci i známí se mě ptají, proč to nesleduji, suše na to odpovídám: „Nemám na to nervy.“

Jsou také fanoušci, kteří fandí svým idolům (Ewa Farná), hrdinům z různých knih (Harry Potter), ale i lidem, kteří onemocněli nějakou vážnou chorobou a nebáli se se svým problémem vystoupit na veřejnost (Pavel Dostál – bývalý ministr kultury, Josef Lux – ex předseda KDU-ČSL, oba dva pánové zemřeli na rakovinu), lidé jim od té chvíle fandí, posílají povzbuzující pozdravy atd. Já jsem osobně vždy měl rád Spejbla a Hurvínka. Doma mám přes padesát nahrávek v různých podobách (Kazety, CD, gramofonové desky, mp3). Ani v době, kdy už jsem dospělý, nepohrdnu žádným vystoupením, pro mě tak úžasné dvojice. Musím podotknout, že těmto dvěma malým „člobrdíčkům“ na nitích částečně děkuji za ten nesmírný optimismus, který mi dali. Jako člověk na vozíku jsem tento dar velmi potřeboval, ba věřím tomu, že mi to pomohlo neklesat na mysli, když se mi někdo na ulici posmíval. Často sám zlehčuji své onemocnění, říkám lidem: „Heč, já mám čtyři nohy (dvě z toho jsou berle), kdežto ty máš jenom dvě, a proto jsi tak pomalý.“

V říjnu minulého roku jsem se přihlásil na kurz „Animátor.“ Jenom pro vysvětlení, je to člověk, který vede a snaží se do určité míry vychovávat nejenom křesťanskou mládež. Vzpomínám si velmi dobře, jak nám na přednášce o komunikaci radili, že pokud ty „děcka“ chceme pro sebe a Boha získat, musíme se zaměřit na každého z nich, zjistit co ho zajímá, podle těchto informací se zařídit tak, abych o těch jejich koníčcích něco věděl a začal se o totéž také tak trochu zajímat. Myslím, že malinko to má s fanděním taky něco společného.